Vlak opět dorazil dle jízdního řádu a já se vydal hledat svou postel. Na spodní posteli, která se přes den rozloží na dvě sedadla, spalo nějaké malé dítě, tak jsem si nemohl sednout a musel jsem počkat, než mi průvodčí donese povlečení a já si budu moct zalézt do své postele.
Po chvíli se objevila matka zmiňovaného dítěte, mladá holka, které bylo s těží přes dvacet, a nad tím spícím klukem si začala pouštět písničky a zpívat do takového pitomého karaoke mikrofonu, které nějací pitomí lidé v kazašských vlacích prodávají spolu s další veteší. Kluk se za chvíli samozřejmě vzbudil, tak už do toho vřískali dva. Ukázalo se, že to nikomu v okolí nevadí proto, že okolní kupé byly vesměs okupovány jejich rodinnými příslušníky, takže nakonec z toho měli takovou menší rodinnou oslavu, která se nelíbila akorát mně a ještě jedné slečně, která se v koutě snažila číst svoji knížku.
Nevím, jestli to byly ty hity v jejich podání, co roztančily onen šašlik a uzbecké speciality v mém břiše, každopádně se jim u mě nelíbilo a začali se drát ven všemi směry. Rodinná oslava už mě příliš netrápila, protože zbytek cesty jsem strávil v úkloně či podřepu nad "zpraseným kazašským vlakovým hajzlem" snažíce se ničeho nedotknout, protože by to na mě zanechalo stopy, kterých by se mi bez tekoucí vody nejspíš nepodařilo zbavit.
Po dopoledním příjezdu jsem se kvapně odebral do objednaného hotelu, umyl se a zahájil proces revitalizace a znovunabytí důstojnosti.