Podle instrukcí jsem se ráno před sedmou hodinou dostavil na místo odjezdu autobusu do Urumči. Navzdory prvotním obavám z ceny taxíku, která mi byla personálem hotelu řečena jako velmi vysoká, jsem si s pomocí aplikace v telefonu objednal odvoz za asi osminu zmiňované ceny, tedy nějakých sto korun, a i tak si myslím, že jsem ho přeplatil.
Na smluveném místě jsem vyčkával, ale jakmile se přiblížila sedmá hodina a já neviděl žádné známky příjezdu očekávaného autobusu, přistoupil jsem ke krajní možnosti, a to zavolat tomu Číňanovi. Zprvu jsem zápasil s telefonem, který se tomu z nějakého důvodu vzpíral, ale potom jsem se mu dovolal. Ze změti západní čínštiny, která se na mě vyhrnula z telefonu, jsem pochopil, že tam ještě nejsou a že mám čekat. Po půl hodině čekání jsem volal znovu. S každým dalším hovorem jsem rozuměl méně a méně a Číňan se zdál poněkud nevrlejší. Když se autobus do hodiny neobjevil, tak jsem se smířil s tím, že asi žádný nepojede. Šel jsem tedy zpátky na nádraží k přepážce koupit si lístek na následující den. Za přepážkou seděla stejná paní jako posledně akorát překvapená, že mě tam vidí znovu. Zeptal jsem se, jestli se ještě dá koupit lístek na zítra, ona řekla, že ano, ale ať deset minut počkám, protože zrovna končí a má uzavřenou pokladnu. Za deset minut ji vystřídala kolegyně a ta mi na stejnou otázku, tedy jestli jsou lístky na zítřejší autobus, odpověděla, že ne. Zmatený z celého tady toho systému jsem se odebral ven před nádraží zkonzultovat vzniklou situaci s internetem a najít vhodné řešení.
Výsledkem bylo, že žádné vhodné řešení neexistuje. Vlaky jezdí dvakrát do týdne, ale termíny nestíhám. Letenky stojí kolem deseti tisíc, takže to taky padá. S autobusem to je tak jak to je a tedy poslední možností zůstaly taxíky, malé lokální busy a stopovaní.
Přes apku na objednání taxi jsem si našel lidi, kteří pojedou do jakési ďury poblíž hranic, za asi sto padesát korun. Měl jsem první úsek cesty.
Cesta sdíleným taxi vypadala tak, že přijel dost nedůvěryhodně vypadající týpek v polorozpadlém autě a zprvu nabral mě a ještě jednu starší paní. Následující hodinu jsme objížděli Almatu a plnili auto dalšími lidmi a zavazadly, až se mi ani nechtělo věřit, že se to do toho auta všechno vleze. Samotná cesta trvala asi dvě hodiny, během kterých jsme ujeli nějakých tři sta kilometrů. Vyložen jsem byl před místní autobusovou stanicí, kde jsem se hned běžel zeptat na autobus směr Urumči. Řekli mi, že dneska už odjel a zítra že je hranice uzavřená, protože Kazaši mají státní svátek, a teda že pokud to chci stihnout, tak si musím vzít taxi.
Poslechl jsem tedy a vzal si taxi k hranici. Ještě jsem se chvíli dohadoval o ceně, a nakonec se domluvil na odvezení až na čínskou stranu za nějaké tři stovky. Samozřejmě že mě odvezl jenom ke kazašskému postu, protože dál ho bez povolenky nepustili. Tak, že mám jít pěšky, že je to k další stanici jenom kilometr. Vojáci u brány mi zase ukázali na jiné taxi, které mě tam doveze, a že mám jít pěšky a ono to objede přes kontrolní bránu a nabere mě. Tak jsem se tedy vydal pomalu pěšky do písečné mlhy a doufal, že se někde neztratím a nešlápnu na minu nebo tak něco. Když jsem míjel druhý plot omotaný ostnatým drátem, tak mi to přišlo jako ideální způsob, jak se nechat zastřelit od některého z mnoha kazašských vojáků, které jsem doposud viděl chodit se samopaly všude kolem. Naštěstí dříve, než mě nějaký aktivní nováček stihl zastřelit, tak mě nabral slibovaný taxík.
Taxík řídil konečně jednou dobrý chlap, který mi vysvětloval, že s cenou pod sto čtyřicet jít nemůže, protože jedu v autě sám, ale nakonec, jak se dozvěděl, že jsem z Československa, tak mi to dal jen za sto. Taky mi poradil, ať to říkám i dalším taxikářům, že na to budou slyšet a sleví mi jízdu.
Ještě další kus jsem se musel pískem brodit pěšky, než jsem dorazil ke kazašské budově s celní a pasovou kontrolou. Musím říct, že tam všichni byli opravdu více než milí. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem tam momentálně byl úplně sám, ale všichni se chovali slušně, uměli alespoň základní angličtinu a bylo možné se s nimi v pohodě domluvit. Mé obavy z problémů z nesprávné registrace se naštěstí nenaplnily. Nevím, jestli byla nakonec správně, nebo byla špatně a oni už rezignovali na to se s lidma o tom pořát dohadovat. Každopádně papír někam založili a já dostal do pasu razítko.
Kazašskou stranu od čínské dělí téměř šest kilometrů stočené cesty, kterou je třeba absolvovat v minibusu, které na tom opět pěkně rýžují. Je úplně jedno, že auto je nacpané tak, že se ta cesta zaplatí desetkrát, ale stejně musí všichni platit nesmyslně vysokou cenu přes dvě stě korun.
Na čínské straně jsme všichni byli proskenováni zajímavým přístrojem, kde si člověk stoupl na pojízdný pás, který ho provezl rámem skenovacího zařízení. Pokračoval jsem ke stolečkům, kde jsem vyplnil imigrační kartu. Dříve byla tvořená dvěma kusy, z nichž menší se “nesměl“ ztratit a odevzdal se při opuštění země. Tentokráte však všechny karty měly malé kusy odtrženy a vyplňoval se pouze velký kus, který si nechali na pasové kontrole. Asi už počítají s tím, že to všichni ztratí, tak už to ani nikomu nenutí.
Všichni na čínské straně byli strašně nadšení z mého pasu a toho, že jsem z Česka. Ochranka, která jen tak posedávala po stranách haly si mě volala k sobě, aby si mohli prohlédnout český pas.
U pasové kontroly jsem byl přinucen dát jim své otisky prstů, čemuž jsem se doposud úspěšně vyhýbal, a následně mi byl oražen pas a začala běžet má stošedesáti denní lhůta pobytu v Číně.
Budova čínské hraniční kontroly leží hned na okraji města Khorgos. Pomalu jsem se tedy vydal směr autobusové nádraží, abych zjistil možnosti přesunu do Urumči. Dnešní autobus již odjel, ale na zítra jsou volná místa, takže hned kupuji lístek. S jistotou zítřejšího odjezdu jsem to zakotvil do nejbližšího hotelu, který bohužel není úplně levný, ale co se dá dělat. Naneštěstí mi taky propadne zítřejší noc v Urumči, protože ji strávím v autobuse.
Ve výsledku moje kombinovaná cesta taxíky nevyjde o moc dráž než jízdenka přímým autobusem, nicméně musím si zaplatit noc v hotelu a další mi propadne. Na druhou stranu tato cesta přináší mnohem více stresu a vypětí, zoufalé chvilky bezmoci, nadávání do Boratů a pořádnou porci nejistoty, a to je přeci k nezaplacení, kde jinde tohle zažijete?