Největší kazašské město mě přivítalo pěkným počasím a úchvatným pohledem na hory Tienshanu už při vykročení z budovy nádraží. Propletl jsem se pod rukama dlaždičům pokládajícím novou dlažbu a po pár set metrech dorazil ke svému hotelu. Aniž bych to nějak plánoval, ubytoval jsem se v čínském hotelu “Zlatý Drak“ a pomalu se tak začaly objevovat první náznaky blížící se čínské hranice.
První den jsem celý strávil zalezlý v posteli a snažil se vyléčit ze svých neduhů. Na protest proti průjmu jsem se rozhodl držet hladovku, která u mě, na rozdíl od různých politických aktivistů, měla viditelný a zásadní efekt na diskutovaný problém.
Druhý den jsem se vydal na prohlídku města dle jakési “mapy zajímavostí“, kterou jsem našel na internetu. Procházel jsem centrální oblast města křížem krážem a kochal se -jak jinak- parky a památníky. Ulice jsou zde široké a s dostatkem zeleně. Zajímavé bylo, že snad na každé ulici probíhala oprava chodníků a pokládka nové dlažby. Asi je v Almatě takový přetlak dlaždičů, že musí neustále dláždit všechny ulice najednou. Každopádně bylo obdivuhodné, že jim nevadilo, že mezi nimi po nedokončených chodnících kličkují lidé používající chodník, jako by se nedělo nic neobvyklého.
Kromě parků a pomníků jsem ve městě navštívil i Zelený bazar, kde se prodávalo všechno od velkých fláků masa po sušené meruňky. Koupil jsem si pytlík oříšků kešu a ve vedlejší čokoládovně nějakou tu kazašskou čokoládu. Ideální strava pro zaběhnutí trávícího ústrojí. Dále jsem viděl centrální mešitu a také dřevěnou Zenkovu katedrálu. Katedrálu jsem vlastně neviděl, protože -můžete hádat- zrovna ji opravovali. Nevím co je to zase za spiknutí, že napříč pěti státy dvou různých kontinentů se klíčové pamětihodnosti opravují zrovna v tu dobu, kdy tam projíždím já. Doufám že aspoň Čína v tomto nezklame.
Při procházce městem jsem se zastavil na autobusovém nádraží pro jízdenku do Urumči na následující den. Bylo mi řečeno, že jízdenky jsou už bohužel vyprodané, ale že se možná bude vypravovat druhý autobus a že se mám přijít zeptat odpoledne až to bude jisté. Odpoledne jsem se tedy vrátil a paní za přepážkou provedla několik telefonátů po kterých se u mě objevil nějaký Číňan. Vypadal spíš jako Uzbek, ale mluvil čínsky. S pomocí mojí lámané čínštiny jsme se domluvili, že mám druhý den čekat u nádraží ráno v sedm hodin, a že tam bude druhý autobus do Urumči.
Pohled na obrovské hory Tienshanu z pláže u přehrádky Sayran způsobuje zapomnění na veškeré útrapy a těžkosti prožité v Kazachstánu. Ta monumentálnost nejde na fotce ani zachytit. Obrovské zasněžené štíty tyčící se nad městem. Někdy bych je určitě rád viděl znova.
Ještě nakonec shrnu základní nabyté poznatky o Kazachstánu, které jsem možná už někde napsal, a nebo taky ne. Kazašská města vypadají asijsky. Kazaši vypadají asijsky. Kazašští řidiči se vůbec nechovají asijsky. Kazaši nechápou stání ve frontě. Kazachstán je země sušenek. Almaty je město dlaždičů. Jihozápad je totálně o ničem, pokud si nechcete hrát na písku. Jih a jihovýchod už stojí za návštěvu. Karaoke ve vlaku je neslučitelné s dobrým zažíváním.
Znova pěchuji své věci do batohu a doufám, že zítra všechno vyjde, že nasednu do autobusu a na hranicích nebudu vyhoštěn nebo pokutován za špatně provedenou registraci nebo za to, že mám na fleshce Borata. Ještě neplánuji žádnou další návštěvu, ale zákaz vstupu do Kazachstánu bych dostal asi nerad.