Urumči je hlavním městem provincie Xinjiang, nejzápadnější oblasti Číny. V těchto končinách se mísí lidé mnoha národností a etnik z širokého okolí a vznikají tak spory o podřízenost oblasti centrální čínské vládě, čehož následkem jsou ona přehnaná “bezpečnostní opatření“. Urumči v tomto směru není výjimkou a policie je přítomna na každém kroku.
Na první pohled je Urumči stejné jako ostatní čínská města. Při druhém už jsou patrné rozdíly, jako velké množství mešit, množství muslimských restaurací a zajímavá kombinace písem na většině cedulí: čínština, arabština, latinka a někdy i azbuka.
Mám rád města, kde funguje metro, nemám rád města, ve kterých se metro staví. Zastávky metra se staví z povrchu, a tedy velké části ulic jsou uzavřené, obehnané plotem a je strašně komplikované se v takových místech pohybovat. Navíc Číňani si až tak moc nelámou hlavu s tím, kudy budou chodit chodci, a tak se mnohdy stane, že člověk jde a jde a najednou se octne v tak úzkém prostoru, že se musí vrátit a hledat jinou cestu. V Urumči metro dosud není funkční a ve výstavbě jsou momentálně dvě nebo tři linky.
Prvním místem, kam jsem se vydal, byl městský park v okolí Červené hory. Je to kombinace klasického čínského městského parku s parkem zábavním. Na vrcholku kopce se tyčí pagoda, na kterou se, po zaplacení poměrně vysokého vstupného, dá vylézt. Z vrchu je pěkný výhled na celé město a uvnitř pagody je výstava fotografií a modely města přibližující jeho vývoj v posledních desetiletích. Bohužel, počasí mi příliš nepřálo a viditelnost mi nedovolila dohlédnout až na štíty Tienshanu, které Urumči obklopují. Celé dopoledne bylo zataženo a lehce mžilo. Myslel jsem si, že mi takové počasí pomůže vyléčit můj nos podrážděný kazašským prachem, ale nebylo to nic platné.
Z parku jsem se vydal směrem k regionálnímu muzeu provincie Xinjiang. Potuloval jsem se ulicemi, dokud nezačalo pršet silněji a já se rozhodl pokračovat autobusem. Při vstupu do muzea jsem musel opět projít tradiční kontrolou, tentokrát hned dvakrát za sebou. Na jednom ze stanovišť byla možnost uložení zavazadel, a tak jsem se zbavil batohu, abych ho nemusel tahat po celém muzeu. Vstup byl zdarma. Muzeum je poměrně velké a plné lidí. Je zde několik expozic vztahujících se k historii či kultuře regionu. Většina popisků je vyvedena trojjazyčně. Samozřejmě nechybí expozice věnovaná Hedvábné stezce, která byla pro rozvoj oblasti klíčová.
Urumči samotné bylo v dobách Hedvábné stezky ne příliš významným sídlem. Důležitějším městem byl Turpan vzdálený přibližně sto padesát kilometrů. Zatímco Urumči se vyvinulo v hlavní město provincie, Turpan zůstal poměrně malým a v současnosti již zdaleka ne tak významným místem.
Po načerpání nových informací v muzeu jsem se vydal do nedalekého obchodního centra doplnit živiny a následně jsem odjel autobusem směr jižní vlakové nádraží. Počasí se odpoledne již zlepšilo a já mohl mezi domy zahlédnout zasněžené vrcholky hor.
Na nádraží jsem dorazil s předstihem asi hodinu a půl. Po vystoupení z autobusu jsem se společně s davem dalších cestujících vydal směrem k jednomu z vchodů do nádraží. Dav mě zanesl až ke vstupu do podchodu, kde probíhala klasická bezpečnostní kontrola. Před opuštěním podchodu jsem musel projít další bezpečnostní kontrolou. Konečně jsem se ocitl u vstupu do budovy, ze začátku po mě chtěli jízdenku, tak jsem jim vysvětlil, že jelikož jízdenky se vyzvedávají u pokladny a ty jsou uvnitř, a tedy abych mohl vyzvednout svou jízdenku, tak se musím dostat dovnitř, a proto jim teď nemůžu ukázat svoji jízdenku, jelikož jízdenky se vyzvedávají u pokladny a ty jsou uvnitř, a tedy abych mohl vyzvednout svou jízdenku, tak se musím dostat dovnitř, a proto jim teď nemůžu ukázat svoji jízdenku… Nakonec stačil pas. Dostal jsem se dovnitř a co to nevidím?! Další fronta před další bezpečnostní kontrolou. To už mi přišlo opravdu otravné, a začala se ve mě formovat nechuť k této paranoidní provincii.
Po vystání další z řady řad jsem se dostal k samotné kontrole. Všechno jsem jako vždy naházel na pás rentgenu a prošel detektorem kovu. Po tom, co už jsem půl hodiny prostál ve frontách, si asi mysleli, že se mi tam tak líbí a že budu mít radost, když tam budu moct zůstat ještě déle, tak mi řekli, že mám v batohu moc kovu. Vytáhl jsem z něj kovový tablet
a další větší věci, ale oni se rozhodli že bude nejlepší můj pečlivě zabalený batoh celý vysypat a prohlédnout si jednu věc po druhé. A ještě lepší je takhle na jednom malém stole rozsypat batohy několika různých lidí najednou aby se to všechno hezky promíchalo.
Po asi půl hodině detailního průzkumu mi sebrali injekční jehly a malou lahvičku slivovice, která se mnou jela z Česka, překročila devět státních hranic, jela všemi dopravními prostředky včetně letadla, ale prostě v Urumči na nádraží vstoupit nemohla. Rychle jsem všechno naházel zpátky do batohu a utíkal k pokladnám vyzvednout si jízdenku. Samozřejmě se v dlouhé frontě našli i tací, kteří strašně spěchali a museli všechny předběhnout, protože jim vlak jede “už“ za hodinu. Doufám, že příště už bude moje čínština na takové úrovni, abych je mohl poslat do právě těch míst, kde končí fronta.
Rychle jsem dorazil do čekací haly, kde se již po pár minutách otevřela brána pro nástup do mého vlaku. Nalehl jsem do prvního čínského vlaku na této cestě a spokojený s tím, že příští zastávka už bude za hranicemi této střelené provincie, jsem vyrazil na Dunhuang.