Dunhuang byl zastávkou, se kterou jsem v původním plánu vůbec nepočítal. V průběhu cesty jsem si však uvědomil, že by bylo hloupé opomenout tak turisticky významné místo, když už budu tak blízko. Naplánoval jsem tedy jednodenní zastávku v tomto relativně malém městečku, které vůbec nelituji.
Na nádraží jsem dorazil v pozdních ranních hodinách a uložil svůj batoh do úschovny zavazadel, která zde naštěstí byla k dispozici. Urputně jsem odháněl všechny taxikáře, kteří před nádražím číhali na svou kořist. Těch, co byli nejvíce neodbytní, jsem se naschvál ptal, kde je zastávka autobusu, a tak, jak viděli, že ze mě nic neutrží, se smíchem mě poslali směrem k zastávce. Nasedl jsem do městského minibusu směřujícího do centra města, ve kterém seděli především místní usedlíci, kteří si mě okatě prohlíželi tak, jak je to v Číně obvyklé.
Po příjezdu do centra města a posilnění se v KFC, se hromadnou dopravou odebírám směrem ke zpívajícím dunám. V pokladně zakupuji studentskou vstupenku, půjčuji si ochranné návleky na boty a pomalu vyrážím směrem k béžovým kopcům na obzoru. Dlážděná ulice náhle končí a já vstupuji do měkkého, teplého písku. Po chvíli chůze si postupně zvykám na nový terén pod nohama a rozhlížím se po nekončících písečných pustinách. Míjím trosky dávného chrámu a karavany velbloudů vozících turisty kolem dokola. V dálce, na úbočí jedné z dun, vidím řadu stoupajících lidí, a právě tam míří i mé kroky.
Chůze v písku je na rovině poměrně příjemná, to však nelze říci o chůzi do kopce. Nohy se boří do písku a podjíždějí. Metr vpřed a půl metru zpátky, postupně se posunuji vzhůru k hřebenu duny. Po levé straně mě míjejí lidé sjíždějící svah na jakýchsi dřevěných krabicích a po pravé stoupají místní zaměstnanci, kteří tyto “sáně“ zase vynášejí nahoru. Asi v polovině svahu už vzdávám další výstup po nezpevněném písku a přecházím u kousek dál, kde je na písčitém povrchu položen provazový žebřík táhnoucí se od úpatí až po vrchol duny. Chůze po příčkách ležícího žebříku zcela eliminuje podjíždění nohou a činí tak postup mnohem rychlejším. Za nějakou chvíli už stojím na vrcholku duny a otevírá se mi pohled na další masy písku východního cípu pouště Taklamakan. Nevím vlastně proč, ale pohled mě dokonale fascinuje, takové množství písku, až po obzor nic jiného, byť je přes třicet stupňů, tak mi běhá mráz po zádech. K nekončící pustině se otáčím zády a shlížím dolů na svah, po kterém jsem přišel. Směrem na sever se v údolíčku mezi dvěma dunami blyští slunce odrážející se v hladině jezera tvaru půlměsíce. Jezero je lemováno zelení, která společně s barvou vody a přilehlých budov vytváří na pozadí pískového plátna nádherný obraz. Mám velmi dobrý pocit, že jsem se tu zastavil a měl možnost vidět tuto krásu.
Po sestupu zpět do údolí a bližším obhlédnutí jezera jsem se pomalu vydal zpátky směrem do města. V centru jsem se procházel uličkami a nakonec jsem zabloudil i na velké tržiště, které, byť začíná pořádně žít až s příchodem tmy, bylo naplněné stánky s kořením, sušeným ovocem, ořechy a spoustou dalších potravin a věcí. V jedné ze zdejších miniaturních restaurací jsem si objednal nudle a s plným břichem nasedl na autobus směřující zpátky na nádraží, kde jsem se připravil a vyčkával na následující úsek cesty.