Noční spoj hraničního města s hlavním městem provincie XinJiang je obsluhován lůžkovými autobusy pro asi třiceti pasažérů. Nikdy předtím jsem ještě lůžkový autobus neviděl, tak to pro mě byl docela zážitek.
Postele jsou ve dvou patrech nad sebou umístěné podélně po obou stranách autobusu. Aby bylo možné jich umístit dostatečný počet za sebou, tak má každá postel takovou konstrukci nadzvedající hlavu a část zad tak, že pod ní vzniká prostor pro nohy cestujícího v následující posteli.
V autobuse se spalo lépe než ve vlaku, protože to tak moc neházelo a rozložení setrvačných sil bylo méně otravné. Nejvíce mě otravoval kašel, který jsem si přivezl z Kazachstánu, a několik nočních zastávek, kdy jsme byli všichni probuzeni, donuceni vystoupit z autobusu a projít bezpečnostní a dokladovou kontrolou. To byl první moment, kdy mě xinjiangské pojetí bezpečnosti začalo poněkud iritovat.
Do Urumči jsme dorazili okolo desíti hodin ráno, ovšem, díky jednotnému pekingskému času po celé Číně, to tam vypadalo tak na sedm. Můj batoh byl v nákladním prostoru autobusu znečištěn nějakým šmírem, kterého jsem se pracně zbavil s pomocí vlhčených ubrousků čínských aerolinek ušetřených z dob minulých. Následně jsem se vydal najít nějaký podnik, kde bych se mohl najíst a nabít svůj telefon.