A jak jinak započít cestu po Hedvábné stezce, než po trase užívané o stovky let později legendárním spojem Londýn-Istanbul, slavným Orient Expressem. Poslední etapa tohoto spoje, Bukurešť-Istanbul, je, pod názvem Bosporský expres, během letních prázdnin každodenně vypravována mezi těmito městy. Nejedná se už sice o vlak na takové úrovni, jak jej známe z Hercula Poirota, ale je tvořen obyčejnými kupé se sedadly pro čtyři osoby, které se dají přetransformovat na lehátka. Největším překvapením bylo, že jsem v Bukurešti nastoupil do dlouhého vlaku tvořeného jednou lokomotivou a celými dvěma vagóny! Jeden vagón do Istanbulu, druhý do Sofie.
Při příchodu k vagónu se mě hned ujal turecký průvodčí, který měl na starost istanbulský vůz. Zavedl mě do mého kupé, kde již seděl jeden zajímavý mužíček, který však po chvíli odešel i se všemi svými věcmi. Později jsem pochopil, že náš skvělý průvodčí nás vzhledem k nízkému počtu cestujících rozmístili tak, abychom každý měli kupé jen pro sebe, což bylo super. Každý jsme ještě dostali občerstvení v podobě láhve s vodou, fruka a sušenek.
Podivný mužík z mého kupé se vrátil, aby si vyzvedl své sušenky. Byl malý a kulatý, s tenkými brýlemi a legračně se pohyboval. Ještě knírek, sako a hůlku, a byl by mu i podobný. Zapovídali jsme se asi na další dvě hodiny. Byl taky ukecaný. Vyprávěl mi o svých zážitcích z cest, o vzpomínkách na okradení v Praze a tak podobně. Nakonec jsme se dostali až k rumunské politice, kde mi začala popisovat revoluční dny roku 1989 hodinu po hodině, tak jak to sám zažil jako úředník v Bukurešti. To bylo opravdu zajímavé dozvědět se mnoho informací takhle z první ruky o tom, jak to vlastně probíhalo.
Při našich zastávkách, především pak při rozdělování vlaku do obou směrů, jsem se blíže seznámil a prohodil pár slov i s dalšími cestujícími. Hakim, nás průvodčí nám vždy uzamknul kupé svým klíčem, aby nám žádný bulharský cikán nic neukradl, a dovolil nám prozkoumávat okolí nádraží.
První hraniční kontrola mezi Rumunskem a Bulharskem proběhla způsobem, že pohraničníci prošli vlakem, vybrali si naše pasy a pak nám je zase rozdali zpátky. Na turecké hranici tomu bylo jinak. Všichni jsme museli vystoupit a jít si k okénku nechat orazit pas. Následně až jsme se všichni vrátili do svých kupé, prošel vlak celník s baterkou, který nám první překontroloval razítko v pase a následně provedl “prohlídku“ zavazadel. Ta spočívala v tom, že mi z batohu vyhodil kalhoty a tašku se špínou, a zeptal se, jestli nevezu vodku nebo whisky. Řekl jsem že ne, protože slivovice není ani jedno z nich, a on řekl že OK, vrátil mi pas a pokračoval k dalšímu kupé.
Na bulharské straně se objevují dva podivní cestující, paní, která je sotva schopna se protáhnout uličkou vagónu a vysoký vyhublý muž. Oba se pouští do rozvášněného slovního souboje s tureckým průvodčím ohledně rezervací míst ve vagónu. Docela jsem se bál, aby někdo neskončil v mém soukromém kupé, ale naštěstí byly mé obavy liché.
Na začátku cesty jsem si Hakimovi stěžoval, že mám v kupé zapnuté topení. Ten mě ho naučil ovládat, za což jsem byl v noci vděčný, neboť pod prostěradlem, kterým Turci všude nahrazují peřinu, byla docela zima a já si aspoň mohl přitopit.
Do Istanbulu jsme dorazili asi s hodinovým zpožděním. Vlak svou jízdu ukončil v rozestavěné stanici Halkali, odkud nás převezly autobusy až do finální historické stanice Istanbul Sirkeci v centru města. Zde jsem se rozloučil se svými spolucestujícími i průvodčím, uložil batoh do úschovny a vydal se prozkoumávat Istanbul.
Je třeba říci, že byť vzezření vlaku bylo poněkud modernější, tak atmosféra sdílené cesty s ostatními cestovateli do neznáma ve mně zanechala ty pravé pocity, které jsem od Orient Expressu očekával.