Kars je poměrně malé městečko nacházející se u východní hranice Turecka. Přesto, že není až tak turisticky populární, potkal jsem zde relativně dost turistů, většina z nich však byla lokálních, tureckých. Městečko je klíčové pro celou oblast, a proto za svou existenci vystřídalo mnoho vládců, od Rusů přes Gruzínce, Armény, Mongoly až po Turky. Důležité nabylo pouze umístěním v pohraniční oblasti ale také významem pro obchodní trasy vedoucí regionem. I tudy putovaly karavany směřující na východ či zpět po hedvábné stezce.
Kvůli strategické poloze města byl nad ním zbudován velký hrad, který byl mnohokrát dobýván a znova přestavován, a dochoval se až do dnešních dnů. Samotné město bylo obehnáno hradbou, která je však v současnosti patrná jen na několika málo místech.
Jako v každém jiném tureckém městě je zde velmi mnoho mešit. Mezi všemi klasickými mešitami se navíc objevují staré arménské stavby, původně kostely, z nichž minimálně jeden si zachoval původní vzezření alespoň navenek, vevnitř je to zase mešita.
Východní část Turecka je poměrně hornatá a lidé zde chovají dobytek ve velkém množství. Výsledkem je pestrá paleta sýrů všeho druhu, pro které je oblast pověstná.
Zajímavých míst v Karsu příliš mnoho není, a vše co stojí za vidění, jsem obešel během jednoho dopoledne. Zajímavé však bylo i procházení samotných ulic a nahlédnutí do života obyčejného malého města, které není připraveno pro turisty.
V předvečer mého původně plánovaného odjezdu mě na recepci oslovil recepční, zda jsem už byl v Ani, nebo jestli se tam teprve chystám. Jelikož jsem měl v plánu hned ráno vyrazit směr Gruzie, tak jsem mu řekl, že už to bohužel nestihnu. On mě seznámil s nemilou novinou, že zrovna zítra do Gruzie žádný autobus nejede, a jestli tedy zůstanu ještě jeden den a budu chtít, tak by mě vzal do Ani. Později jsem pochopil, že to nebyl recepční, ale chlapík, který jako jediný ve městě organizuje různé exkurze a výlety, a je zmiňován ve všech recenzích a doporučeních, která jsem o městě četl.
Nevím, zda to nakonec bylo dobře nebo špatně, ale můj plánovaný den odjezdu se posunul až na pondělí. V neděli ráno mě Celil, tak se jmenoval, nabral, společně s dalšími šesti hosty z mého hotelu, do dodávky, a odjeli jsme směrem k Ani. Po cestě nám ukazoval různé zajímavosti a vyprávěl o všem možném týkajícím se tohoto regionu. Po cestě jsme v dálce zahlédli i zasněžený vrcholek Araratu, hory, na které měl údajně zakotvit svou archu Noe, a zároveň i nejvyšší hory Turecka.
Ani samotné je nyní pouze malou vesnicí ležící v ruinách původního velkoměsta na hranici Turecka s Arménii. Svého času hlavní město Arménie svou velikostí i významem konkurovalo tehdejším obchodním centrům, Istanbulu a Bagdádu. Bylo to město, kde žili pohromadě lidé všech národností i vyznání. Centrum náboženské, politické i obchodní. Relativně bohaté město těžící ze své polohy na hedvábné stezce. Vše se však pomalu začalo vytrácet už ve čtrnáctém století, kdy oblast postihlo fatální zemětřesení, které naprosto změnilo tvář města a započal jeho úpadek. Do dnešních dnů se zachovaly jen nejmohutnější stavby, které více či méně přežily všechna zemětřesení a jiné nástrahy času. Stále stojí poměrně velká část jedné z městských zdí, několik kostelů, mešita a hrad. Archeologové pomalu odkrývají a odhalují základy dalších budov a ulic a vytvářejí tak čím dál kompletnější obraz dávno zaniklého sídla. Moc se při tom nechtějí fotit.
Město se rozprostíralo na jednom z břehů velkého kaňonu, který v současnosti tvoří přírodní hranici mezi Tureckem a Arménii. Proto jsem se při prohlídce nejednou dostal jen pár metrů od hraničního plotu. Na arménské straně pak byly vidět pozorovací věže a vojenská základna s údajně ruskou posádkou. Ti se fotkám výjimečně bránit nemohli.
Po více než tříhodinové procházce jsme se opět sešli a vyrazili zpátky do Karsu. Tam jsem ještě se dvěma dalšími cestovateli navštívil, na doporučení Celila, jednu restauraci, koupil jízdenku do Tbilisi a sbalil se na cestu.
.Kars není zrovna místem, kam bych měl touhu se ještě vracet, ale pokud má člověk cestu kolem, tak určitě stojí za to se tam na chvíli zastavit.