Vlak měl odjíždět 00:48. Ve 3:00 jsem stále stepoval na ochlazujícím se nástupišti. Do asi 3:15 nepřijel žádný z očekávaných vlaků. Jako první se objevila linka směr Ankara, tedy přesně opačný vlak, než jsem potřeboval. Do něj začali nastupovat cestující a mezi nimi i trojice tvořená paní, pánem, babičkou na vozíčku a psem. Dohromady táhli asi osm velkých tašek, které s pomocí zaměstnanců drah začali koukat do vagónu. Poslední na řadu přišel pes, kterého bylo třeba zavřít do přepravního boxu. A zde přišlo ozvláštnění celého čekání. Jak se paní snažila zavřít psa, který se zuby nehty bránil, do boxu, tak jí nějak vyklouzl a začal se prohánět po nástupišti. Ve psech se nevyznám, měl hlavu, zuby, čtyři nohy a vypadal, že by byl schopen ublížit. Zatím co paní začala psa nahánět a snažila se mu domluvit, většina ostatních cestujících na nástupišti začala propadat panice, vykřikovat a zběsile uhýbat před psem pronásledovaným svou paničkou. Vrchol nastal, když pes vběhl do ne příliš velké nádražní budovy plné lidí čekajících na své opožděné vlaky. Maminky s dětmi začaly pištět a vyskakovat na lavičky, zatímco ostatní se tlačili ven. My venku na nástupišti už jsme se tomu spíše smáli a když se paní vrátila se psem chyceným na vodítku, cítili jsme i trochu zklamání že vystoupení už nebude pokračovat. Stejný pocit asi měl i průvodčí doposud čekajícího vlaku, který nařídil opět vyložit všechna jejich zavazadla s tím, že odmítá déle čekat na naložení psa, a vlak se pomalu rozjel. Jakmile vlak zmizel, objevilo se několik policistů, které během úniku někdo zavolal. Nakonec se podařilo psa zavřít do boxu, který pak celý omotali izolepou, aby náhodou znovu neutekl. No jestli tohle probíhá na každé zastávce, tak se nemůžu divit, že ty vlaky mají takové zpoždění.
Po chvíli už konečně dorazil očekávaný vlak směr Kars a já se mohl usadit do svého prostorného sedadla. Jako by to bylo připravené schválně, zrovna můj vagón je porouchaný a asi v půlce cesty přestávají svítit světla a vypíná se klimatizace. Prvních pár hodin jsem netušil, co se děje, protože průvodčí to samozřejmě oznamoval jenom turecky. Až už jsem byl ve vagóně téměř sám, tak mi to došlo, ale dokud se úplně nesetmělo, tak jsem tam zůstal a užíval si klidu.
Ještě stále sedím a píši ve vlaku, který měl před tři a půl hodinou být dávno na místě. Dochází mi voda a sahám do nouzových zásob potravin. Snad zvládnu dorazit na hotel a někde si doplnit vodu.
Mám chuť na svíčkovou.
Dorazil jsem s čtyř a půl hodinovým zpožděním.