V úterý jsem tedy nasedl do očekávaného spoje Kras-Tbilisi. Jednalo se o větší dodávku pro šestnáct cestujících, která se zcela zaplnila. Byl jsem připravený na strastiplnou cestu plnou přestupů a čekání tak, jak ji všichni popisovali na internetu. Jak jsem byl překvapen, když jsem celou cestu absolvoval pouze v jediném vozidle, které na nás vždy čekalo, pokud bylo potřeba. Po cestě jsme měli několik občerstvovacích zastávek, po kterých řidič vždy přepočítal cestující a sháněl opozdilce, aby tam nikdo nezůstal.
Na hranici mezi Tureckem a Gruzií jsem dostal po razítku od každého ze států a byl jsem vpuštěn do země. U celní kontroly se však na mě slečna tvářila docela podivně a nedokázala pochopit co to ta Česká republika je vlastně zač. Obvykle se v takových případech vytasím s mezinárodně rozpoznávaným a jednoznačným pojmem Československo. Nevím, proč jsem to tentokrát neudělal, asi jsem byl tak vyveden z míry tím, že to neví oficiální celní pracovník, a ne jenom nějaký vidlák, a nechal jsem ji ať si to zjistí sama od svých kolegů, kteří mi přišli, že si o ní myslí asi něco podobného jako já. Doufám, že jí v obědové pauze ukázali i mapu ať si je pro příště jistější.
Cestu s námi absolvoval i legrační Gruzínec, který po většinu času s někým telefonoval, vztekal se a rozhazoval rukama. Ostatní cestující mu po čase začali říkat velký Kim Čong. Měl stejný účes, velké břicho, černé oblečení a furt se vztekal. Jediný rozdíl byl v jeho dlouhých končetinách, kvůli kterým měl problém se do stísněné dodávky vůbec nasoukat.
Do Tbilisi jsme dorazili asi s “jen“ hodinovým zpožděním. Finální stanice byla však poněkud pitomě umístěna tak, že jsme projeli skrz celé město a zastavili až na jižním konci, odkud jsme se všichni složitě dostávali zase zpět do centra.
V Tbilisi funguje metro a městská doprava je dohledatelná v google mapách, takže jakmile jsem se dostal k wifi zdarma, cestování už nebylo tak složité.
