Kyzylorda je městečko zhruba v polovině cesty Kazachstánem ležící na řece uprostřed pustiny. Hned při příjezdu mou pozornost upoutává historická nádražní budova postavená ještě za dob carského Ruska. Před stanicí se pak rozprostírá poměrně velké náměstí se záhonky, sochami a lavičkami působící velmi udržovaně.
Čím dál se však vzdaluji od nádraží, tím město víc pustne a působí ošuntěle. Samozřejmě se najdou i výjimky v podobě nových moderních staveb na okraji města, ale vypadá to, že jejich lesk taky brzy zmizí.
O chvíli později se objevuje pravděpodobný původce veškeré té zašlosti. Zvedá se vítr a s ním i prach a všudypřítomný písek. Ten začíná zlehka obrušovat všechno, co mu přijde do cesty, domy, auta i moje sluneční brýle. Špatně se dýchá, protože veškerý ten hnus se mi hromadí v nose. Tento prach a písek mi takto způsobili zánět nosu a později i průdušek, kterého se mi ještě dlouho nepodaří zbavit.
Ve městě je k vidění opět několik parků a pomníků z dob minulých, je zde také poměrně pěkné muzeum, pokud umíte kazašsky případně sem tam rusky.
Když už zmiňuji kazaštinu, nic nedokáže víc zkazit radost z toho, že jsem se konečně naučil azbuku, než kazašský nápis. Jako by se nemohli rozhodnout, které písmenka budou používat. Je tam ruské d, p a najednou se objeví klasické i nebo nějaké podivné a či e.
Vyhladovělý po asi třiceti hodinové cestě vlakem se uchyluji do nějakého místního bistra, abych si dal něco lokálního. Asi jsem to neměl dělat, protože následky toho šašliku mě budou provázet ještě několik dní.
Ke konci dne jsem ještě obešel nějaké mešity a kostely, kterých je ve městě taky pár a pak jsem se odebral zpět na nádraží vyčkat příjezdu vlaku směr Šimkent.