Istanbul je obrovské město plné lidí všeho druhu. Svým charakterem mi přijde dost podobný Pekingu a dalším čínským velkoměstům. Hlavní ulice jsou prostorné, plné zeleně a udržované v čistotě, u vedlejších je to už všem tak trochu jedno. Je zde velké množství parků a na veřejných místech je vždy velmi rušno a přelidněno.
První dojmy, které mě naplnily, když jsem se díval z okna projíždějícího autobusu byly následující: to město je samý kopec, a to město je z půlky tvořené mešitami. To, že by bylo přímořské město postavené v kopcích, mě nějak vůbec nenapadlo. Je vidět, že byl Istanbul postaven na strategickém místě vzhledem k průlivu a nikoli vzhledem k vhodnosti místa pro stavbu. Toto tedy ve výsledku způsobuje neustálé stoupání a klesání, které dělá procházky mnohem náročnějším, a i přes poměrně příjemné svěží klima se člověk snadno zapotí.
Přítomnost mešit byla předpokládaná, nicméně jsem byl překvapen, v jakém množství se zde vyskytují. Stojí doslova na každém rohu. Když jsem šel jen tak ulicí, minimálně co pět minut jsim na nějakou narazil. Nedokážu si představit město, které by mělo stejnou koncentraci kostelů, jako má Istanbul mešit. Taky je docela zajímavé rozeznávat mešity, které byly původně kostely. Je to docela jednoduché, protože takové mešity jsou mnohem ošklivější než ty ostatní. Jsou to jakési hybridy kostelních lodí s naroubovanou kopulí a přilepenými minarety. Taky, kostely jsou většinou stavěny tak, že směřují přímo na východ, což se úplně neslučuje se směrem k Mekce, a tedy vnitřní vybavení těchto konvertovaných budov je vzhledem k jejich orientaci pootočeno.
První večer jsem se rozhodl vyzkoušet turecké lázně, abych si trochu odpočinul a zrelaxoval po týdnu cestování. Lázně byly krásné, tradiční, se saunou a centrálním prostorem s nádobami se studenou vodou, vše obložené mramorem. Vysušený a odpočatý jsem si po cestě zpátky na hotel nechal vylisovat kelímek čerstvé pomerančové šťávy a koupil si k večeři jakousi tortillu.
Druhý den jsem vyměnil své kraťasy za dlouhé plátěňáky, abych lépe splynul s místními, což se mi myslím docela podařilo, protože už zatím nejméně pětkrát po mě chtěl něco nějaký Turek (jako zeptat se, kterým směrem to metro jede, kudy se jde na tramvaj a tak podobně) protože si myslel, že jsem místní.
Historické centrum, nacházející se na jihu evropské části, pod Zlatým rohem, je v porovnání s celkovou velikostí města poměrně malé a neměl jsem problém všechny hlavní památky obejít během jednoho dne. K mé smůle byl zrovna ten jediný den z neznámého důvodu uzavřen palác Topkapi. Ten jsem tedy musel oželet společně s interiérem Hagie Sofie, na kterou čekala neskutečná fronta.
Zajímavým faktem je, že většina historických staveb zrovna prodělává rekonstrukce, a tedy jsou zhyzděny lešením. Docela nerozumím tomu, proč se do toho pouštějí zrovna v nejvyšší špičku turistické sezóny, když by to mohli v pohodě zvládnout na podzim nebo rovnou přes zimu.
Při návštěvě náměstí Taksim a dalších frekventovaných míst jsem opět neodolal pokušení a začal si fotit represivní složky připravené k zásahu. Oni to tak obecně moc rádi nemají, ale dokud si mě nevšimnou tak je to v klidu. A to je další rys společný Istanbulu a Číně, nastartované obrněné transportéry stojící uprostřed náměstí připravené k akci.
Také mě zaujala oblíbenost městských parků místními obyvateli. V každou denní dobu, nejvíce však na večer, byly parky plné lidí sedících na lavičkách či v trávě a trávnících tak společně čas. Další společný rys. Na rozdíl od Číny však byly plné zvířat a to především koček, se kterými si lidé hráli a krmili je.
Istanbul byl samozřejmě jedním z klíčových měst Hedvábné stezky jakožto uzel námořních i pozemních obchodních cest a jako obchodní středisko. V Istanbulu je hezky a určitě bych tam někdy ještě rád zavítal, když už nic tak alespoň prohlédnout si ten palác Topkapi.