Bohužel, počasí nestálo při mě, a co jsem byl v Baku, tak bylo tak větrno, že byl přístav uzavřen, a tedy můj plán na přeplutí Kaspiku trajektem byl v troskách. Vzhledem k tomu, že už jsem měl objednány jízdenky v Kazachstánu, a tedy mě tlačil čas, nemohl jsem déle čekat na umoudření počasí a musel jsem zvolit alternativní způsob dopravy, což bylo v tomto případě jedině letadlo. Naštěstí cena letenky byla jen o pár stovek vyšší než cena za trajekt.
V Baku funguje letištní express linka, takže cesta na letiště byla velice jednoduchá, rychlá a levná (asi sedmnáct korun, kam se na to hrabe Praha, že?). Letiště je poměrně velké, má dva terminály a už při vstupu do budovy probíhá klasická letištní kontrola s rentgenem, detektory na kov a odevzdáním všech tekutin. Zase se zde projevuje všudypřítomná ázerbájdžánská paranoia, která je patrná třeba v metru, kde neustále rozhlašují, aby lidi dávali pozor, jestli se někdo nechová podezřele nebo jestli někde neleží nějaká taška.
Po vystání až překvapivě dlouhé fronty jsem se dostal k odbavení svého batohu, který jsem odlehčil o všechny popruhy, aby se o ně někde cestou nezachytil. Všechny cedule s přeškrtnutými nůžkami a zákazy přepravy hořlavých látek jsem ignoroval s tím, že to nejspíše platí pro příruční zavazadla a pokud ne, tak je to jejich problém, protože já bez svojich nůžek nikam neletím.
Při čekání na odlet se pomalu začaly ozývat hlasy kazašských neposedných dětí, které nedokázaly ani deset minut vydržet sedět na místě a furt musely někde lítat ale především u toho vřískat. Tato scéna vyvrcholila, když jsme nastoupili do letadla, a to se začalo pomalu sunout k vzletové ploše. K stále ještě vřískajícím dětem, jejichž pohyb byl již omezen bezpečnostními pásy sedadel, se přidal křik novorozenců, kteří doposud poklidně spali v náručí svých matek. Nechápu, jaká potřeba nutí lidi cestovat s tak malými dětmi a otravovat tím všechny ostatní.
Bylo mi přiděleno sedadlo u okénka, nicméně to okénko tam zrovna u mě nějak chybělo, takže z očekávaného výhledu na ropné vrty v Kaspiku jsem viděl jen bílý plast. No co, aspoň něco z ropy, že?
Za chvíli jsme se vznesli a já se přes všechen ten vřískot snažil alespoň na chvíli zavřít oči. Když už jsem byl na hranici spánku, vzbudila mě menší turbulence. Jen tak ze zvědavosti jsem se natáhnul, abych zahlédl něco z okénka u sedadla před sebou, a zjistil jsem, že to nebyla turbulence, ale dosednutí letadla na letišti v Aktau.
Od letadla nás starý autobus převezl k pasové kontrole, kde jsem dostal kazašské razítko do pasu a byl vpuštěn do další země.
Na letišti jsem si pak našel pěkné místečko v odletové hale s dobrým wifi signálem a počkal zde až do rána. Ráno jsem byl přinucen vypít kapučíno, protože nic než kafe v letištní kavárně neměli. Z okna jsem viděl, jak k letišti přijíždějí tři autobusy, zeptal jsem se, jestli je to nějaká linka, ale bylo mi řečeno, že to jsou autobusy pouze pro zaměstnance a já si musím koupit taxi. Prázdné autobusy tedy odjely zpět do města, a já šel před halu vyhlížet taxíky. Kdyby na mě nemávnul nějaký týpek, jestli nechci taxi do města, tak bych tu žlutou blbost na střeše auta vyhlížel asi do teď. Devadesát procent “taxíků“ v Kazachstánu tvoří soukromníci v neoznačených autech, které si člověk někde jen tak přimávne.
Za průměrnou cenu jsem se tedy dostal do města Aktau.