Z městečka Aktau je to na nádraží asi dvacet pět kilometrů. Protože zde neexistuje žádné pravidelné spojení hromadnou dopravou, uchylují se k téměř jedinému místnímu způsobu dopravy a tím je soukromý taxík. Pomocí ruské aplikace a nově zřízeného mobilního internetu odesílám svou aktuální pozici, cíl cesty a částku, kterou jsem ochoten zaplatit. Do pár minut se v aplikaci objevuje potvrzení, že nějaký Kazach v Ladě přijal mou nabídku a do pěti minut dorazí. Za chvíli se na silnici objevuje bílá Lada s poznávací značkou odpovídající aplikaci. Nastupuji dovnitř a improvizovanou ruštinou potvrzuji cíl cesty. Když přijíždíme ke křižovatce, cesta je zacpaná. Řidič říká, že to objedeme jinudy a stáčí auto na vedlejší silnici. Ta je už taky plná aut, ale pohybují se mnohem svižněji, byť je povrch cesty tvořen snad jenom pískem.
Po přibližně půl hodině přijíždím, poněkud přiotrávený výfukovými plyny, k nádraží a platím řidiči slíbených sto korun. Hned po vstupu do nádražní budovy pokládám své zavazadla na pás rentgenu a procházím detektorem kovu. Jelikož hlídače za monitorem rentgenu vůbec nezajímá, co vezu a hledí si do mobilu, tak si věci zase beru a jdu se posadit do čekárny.
Mangyšlak, tak se stanice jmenuje, je koncovku stanicí na jihozápadě Kazachstánu, a proto je vlak na nástupišti připraven již hodinu před odjezdem. Vagóny jsou totožné s těmi, kterými jsem jel do Baku, snad jen trochu více opotřebované. Mají však nespornou výhodu, a tou je možnost otevření oken!!!
V noci jsem z postele nespadl. Asi do dvanácti jsem se válel a pak jsem se rozhodl udělat si čaj. Poprvé za cestu vytahuji svůj plechový hrneček a jdu si nepustit horkou vodu ze samovaru, kterým je každý vagón vybaven. Za okny je jen nekonečná, prázdná, písčitá step. Sem tam zhlédnou stádo velbloudů. Čím více na sever se dostáváme, tím se žlutá barva trav mění na olivovou až tmavě zelenou a velbloudi jsou nahrazováni stády koní.
Vlak jednou za čas zastaví v pustině, kde stojí jen modrý domeček nádražní budovy a sem tam lze na obzoru zahlédnout nějakou tu vísku či oblak prachu za jedoucím autem. Zatím se až překvapivě přesně držíme jízdního řádu.
V šest hodin večer zastavujeme ve větší stanici abychom přepřáhli lokomotivu pro jízdu druhým směrem. Celé nástupiště je plné prodejců jídla a pití, kteří se vzájemně překřikují při nabízení svého zboží. Všude voní grilované jehněčím, ale já si furt vzpomínám na fotky svalovce mízního, které nám Eva ukazovala v biologii, takže s masem si počkám až do věrohodnějších končin a zatím zůstanu u sušenek a bonbónů, které jsem si koupil před odjezdem. Nějak se tu zvedá vítr a s ním i všudypřítomný písek, takže radši mizím zpět do své postele.
Od poslední stanice vlakem pořad procházejí nějací prodavači a nabízejí šperky, jídlo či oblečení.
V jedenáct hodin a padesát sedm minut přijíždíme do stanice Aralsk s ohromným zpožděním celých sedm minut na dvaceti čtyř hodinové cestě. Kazašská železnice překvapuje.
Po strávení třech hodin na nádraží přijíždí přesně na čas můj následující spoj do Kyzylorda. Je po třetí ráno a já potichu lezu do své postele. Vím, že jsem si objednal horní, tak lezu do té jediné horní zbývající. Ráno v šest hodin mě někdo budí, že jsem na jeho místě. Nechápavě jim ukazuju jízdenku, že mám číslo dvacet devět. Oni mi ukazují, že dvacet devět je dole a já se tedy přesunuji dolů. Jak se znova snažím usnout, tak začínám být naštvaný na kazašské dráhy, že tímhle si to zase zkazily.
Do Kyzylorda přijíždím se zpožděním dvou minut. A vyrážím na průzkum města.