Aktau je opravdu místo, které je dobré jenom k tomu, aby člověk, když vystoupí z lodě, nespadnul do vody. Myslím si, že jediný důvod k osídlení takové pustině musel být přístav. Všude je jenom žlutá písčitá hlína, sem tam nějaký malý žlutý křák. Nikde neroste tráva nebo stromy. Jediné místa s trochou zeleně jsou parky, kde musí tu trochu trávy neustále zalívat, aby tam vydržela.
Město samotné je jen mřížkou ulic řídce vyplněnou paneláky, které vypadají docela udržovaně. Později jsem zjistil, že to asi není tím, že by se o domy nějak starali, ale tím, že jsou poměrně nové, což je ale taky udivující. Ve městě je jen velice málo míst majících nějaký turistický potenciál. Jediné, co se tam dodělat, je obejít těch pár městských parků, kde se vždycky najdou nějaké ty sochy a pomníky. Kolem pobřeží je nově ve výstavbě pěkný “chodník“, jehož dokončený úsek je přístupný a plný lidí, protože nikam jinam se asi ani moc nechodí. Zajímavý je pak i park s památníkem padlých během druhé světové války, který je však momentálně v rekonstrukci. Jak jinak, že?
Zajímavé je, jak se na druhé straně jezera zásadně mění vizáž lidí. Na pravém břehu Kaspiku už jsou zcela jasné asijské rysy, které v Ázerbájdžánu vůbec nebylo možné spatřit. Teprve teď cítím, že jsem v Asii.
Další zajímavou charakteristikou Aktau je, že celé město smrdí zemním plynem. Je cítit úplně všude. Je to nejspíš z toho, že většina aut tu jezdí právě na plyn.
Můj hotel byl vcelku otřesný. Umístěný v menším paneláku, kde bych řekl, že bydleli i normální místní lidé, bez jakékoliv recepce, pokoj byl docela prostorný ale všechno takové hnusné, špinavé, ojeté a v noci se to tam hemžilo hmyzem.
Při nákupu nějakých potravin na nadcházející cestu jsem zjistil, že Kazachstán je země sušenek. Tolik druhů sušenek v jedné uličce sem asi nikdy dřív neviděl.