Každodenní spoj mezi hlavními městy dvou sousedních států je obsluhován nočním lůžkovým vlakem sovětské výroby. Koupil jsem si místo v otevřeném vagónu s palandami. Vždycky se snažím rezervovat si horní lůžko, aby nehrozilo, že mě někdo bude prudit, protože si chce sednout. V čínských vlacích je horní lůžko ideální, člověk tam má soukromí, dostatek prostoru, snadný přístup k zavazadlům, a ještě na něj fouká čerstvý vzduch z ventilace u stropu. Tento vagon však byl, oproti čínským, kde je v jednom oddíle šest postelí po třech nad sebou a volná ulička se sklopnými sedátky, vybaven čtyřmi postelemi v jednom oddíle po dvou nad sebou a dalšími dvěma postelemi podélně na druhé straně uličky. Nad všemi horními postelemi je však další police, o velikosti postele, pro uložení zavazadel, která velmi zmenšuje prostor a dělá z horní postele v podstatě postel prostřední. Naneštěstí, stejně jako v Číně, není možné otevřít okna, a tedy jediný přísun vzduchu je ventilací, která je věčně vypnutá, a dveřmi do mezivozového prostoru, který, v tomto případě, naštěstí není nacpaný kouřícími Číňany.
Na hranici mezi zeměmi jsme opět dvakrát zastavovali, Gruzínci si vybrali pasy, orazítkovali je a rozdali zpět. Na ázerbájdžánské straně si první vybrali pasy, potom jsme museli vyplnit prohlášení, že nemáme nic k deklaraci a celníci prošli vlakem a zkontrolovali naše zavazadla. Za nimi následovala dvojice vojáků, z nichž jeden nesl přístroj s dlouhou sondou, kterou prozkoumávat všechny kouty vagónu. Těžko říct, co to mohlo měřit, jestli radioaktivitu nebo nějaké stopy výbušnin. Poté si nás po jednom volali do kabiny průvodčího, kde seděl další celník s počítačem a kamerou, vyfotil si mě, přepsal údaje z pasu a víza, a dal mi ázerbájdžánské razítko. Na hranici jsme pak ještě dále čekali na výměnu lokomotiv, přičemž po celou dobu stáli kolem vlaku vojáci. Asi abychom náhodou někam neutekli.
Cesta probíhala poměrně v klidu, do Baku jsme dorazili dopoledne s asi jeden a půl hodinovým zpožděním.