Na zpáteční cestě z Branu jsem si vyzvedl svůj batoh uložený na brašovském nádraží a vydal se do hostelu, kde jsem měl objednané ubytování. Hostel Boemia se ukázal jako malý podnik s rodinnou atmosférou, kde nás vcelku bylo ubytovaných asi jen 16 cestovatelů. Společně jsme se seznámili a každý se podělili o své cestovatelské příběhy. Oproti hostelu v Budapešti jsem se zde cítil opravdu v přátelském prostředí, a zde strávené dvě noci vylepšily můj pohled na hotely obecně.
Druhý den jsem se, na doporučení recepční, zúčastnil komentované prohlídky města, která byla zcela zdarma! Paní průvodkyně nás provedla všemi zajímavými místy přičemž nás celou dobu zásobovala zajímavými informacemi z historie Brašova. Pomalu nám v hlavách vytvářela obraz města, které kdysi bylo hlavní vstupní branou do evropských říší pro všechny cestovatele a obchodníky přicházející z jihu a východu. Město, které leželo na hranici evropského křesťanství a východní, islámské, Osmanské říše. Brašov lze, i s pouze velmi malou trochou nadsázky, považovat za západní konec Hedvábné stezky stejně tak, jako je za východní konec považován čínský Xian.
Paní průvodkyni jsme všichni poděkovali drobným “zpropitným“ a rozešli se do všech koutů města. Já jsem se rozhodl zdolat horu Tampa tyčící se nad Brašovem a nesoucí jeho jméno napsané obrovskými bílými písmeny po vzoru jakési americké dědiny.
Ujištěn tvrzením, že medvědi se přes léto na této straně hory nevyskytují, jsem se jal vstříc prudkému stoupání po lesní pěšině, která mě dovedla na vyhlídku, k nápisu, a nakonec až k horní stanici lanovky s vysílačem. Odtud jsem se dolů nechal svézt a pokračoval směrem do centra. Lanovka funguje zajímavým způsobem: protože je pokladna pouze v dolní stanici, svezl jsem se dolů a až následně si zakoupil jízdenku, abych mohl projít turniketem ven ze stanice.
V centru jsem se zastavil na další ze specialit místní kuchyně: zeleninovo-fazolovou polévku servírovanou ve vydlabaném chlebu. Po doplnění živin jsem navštívil městské muzeum v budově staré radnice. Je zde stála expozice o historii města a další putovní výstavy. Zajímavá byla výstava “Leninova města“ věnovaná všem městům, které kdysi nesly jeho jméno. Nejvíce jsem se těšil na výstavu o brašovském povstání dělníků v roce 1987, bohužel však většina popisových textů byla pozve rumunský, a tedy jsem se nic moc nového nedozvěděl. Pokračoval jsem prohlídkou interiéru Černého kostela, který, až na svou historii, zase tak zajímavý není. Jedinou zajímavou výzdobou jsou turecké a perské koberce, které byly kostelu darovány obchodníky jako poděkování za bezpečný návrat z dalekého východu.
Vyvrcholení přišlo až u brašovské citadely ležící směrem na severovýchod od starého města, která je bohužel již několik let návštěvníkům uzavřena. Nějaká lokální rodinka, nacházející se před branou do citadely ve stejnou chvíli jako já, se jala zatlačit do brány a otevřít jedno z jejích křídel. Vevnitř se objevil hlídač, který po krátké konverzaci v rumunštině a nenápadně podaném úplatku pustil Rumuny dovnitř. Jak jsem to viděl, tak jsem hned s prosebným pohledem přiklusal zpátky k pootevřené bráně a hlídač mě s pokývnutím hlavy taky pustil dovnitř.
Brašov je město, které se mi zalíbilo už od první chvíle, kdy jsem dorazil. Přijde mi hodně podobný Praze, co se týče historických památek a atmosféry, ale vůbec není tak přecpaný lidmi a člověk si pobyt v něm užívá, místo toho, aby se jenom těšil na cestu domů.
Od Brašova, jakožto vstupní brány do Evropy, tedy začínám pouť po trase označované tím slavným jménem Hedvábná stezka.
