Tak už to začalo. Pomalu se vzdaluji od svinovského nádraží a za sebou nechávám vše, až na deset kilo vybavení, které si leží na sedadle přede mnou. Ostrava se pomalu ztrácí v mlžném oparu, který se náhle objevil. Asi se taky přisel rozloučit. Sedím sám v prostorné kupé druhé třídy a navzdory očekávání je zde čisto, pohodlně, a dokonce je každé ze sedadel vybaveno vlastní elektrickou zásuvkou. České dráhy už asi nejsou to, co bývaly. No, to budu moct tvrdit až po úspěšném přestupu v Břeclavi. Tiché dunění kol a klimatizace protkané výkřiky dětí z vedlejšího kupé je náhle přerušeno. Přichází průvodčí, postarší chlapík, zdraví mně a žádá si jízdní doklad. Předkládám mu lístek velikosti letenky, který jsem si pořídili před několika týdny na svinovském nádraží. Nemusím vytahovat ani ISIC, protože na něj dráhy neslyší a jízdné mám v plné ceně. Tak přece jenom to s nimi není tak líbezné. Naštěstí to dorovnává Pan průvodčí, který svým chováním předčí veškeré své kolegy, s kterými jsem měl tu čest protrpět některou z jiných cest vlakem českých drah. Vítá mně na palubě a přeje mi příjemnou a bezpečnou cestu až do cíle.
V Hranicích přistupuje do mého kupé další cestující. Zouvá si boty a natahuje se mezi protějšími sedadly. Uličkou projíždí stevard s vozíkem a anglicky nám nabízí občerstvení. Za ním se pomalu rozjasňuje obloha, já se jdu po vzoru svého spolucestujícího natáhnout a z okna vyhlížet Břeclav.