Po příjezdu do Budapešti a výstupu z vlaku klimatizovaného na ne víc jak dvacet stupňů jsem měl pocit, jako bych vlezl do sauny. Strašné vedro a dusno nedovolující člověku soustředit se na nic jiného, než aby se pořádně potil. Hned na nádraží jsem si chtěl vytisknout jízdenku na následující spoj do Brašova, našel jsem automaty, které byly na internetu popsané jako ty určené pro tisk mezinárodních jízdenek, ale samozřejmě to bylo celé přesně opačně. Na druhý pokus jsem tedy získal papírovou jízdenku, která se v mých zpocených rukou začala okamžitě měnit na kaši, a tak jsem ji hned nacpal do batohu.
Dalším úkolem bylo pořízení jízdenky na městskou hromadnou dopravu. Pomalu se blížím k prodejní přepážce, za sklem vidím postarší Maďarku a už se připravuji na dlouhé vysvětlování ruko-nohštinou co že to vlastně chci. Paní však pohotově reaguje na můj anglický pozdrav také angličtinou a za dvě minuty již spokojeně nastupuji do budapešťského metra s jízdenkou na dvacet čtyři hodin.
Místní metro má své kouzlo. Při prvním pohledu na většinu vlaků se do nich člověk obává nastoupit, zato historické zastávky obkládané kachličkami a vyztužené nýtovanými sloupy působí mnohem udržovaněji. Vlaky metra jsou poměrně krátké a moc lidí se do nich
nevejde, to však dohánějí vysokou frekvencí, která je společná pro celou budapešťskou městskou dopravu. Člověku stačí přijít na zastávku a do tří minut s jistotou odjede požadovaným spojem.
Většina místních tramvají je poněkud staršího data výroby, jejich vzezření však spolu s historickými budovami v pozadí dodává městu tu pravou atmosféru.
Budapešť je pěkné město a člověk se v něm nenudí. Po ubytování v hostelu jsem se vydal bez jakýchkoli předchozích příprav první ulicí, kterou jsem uviděl, a zajímavosti se mi samy začaly nabízet jedna za druhou. První zajímavou stavbou je opera, která však zrovna prodělává rekonstrukci a moc toho k vidění není. Jako další se ukázala bazilika sv. Štěpána, obrovská stavba, kterou nelze přehlédnout. Za jedno euro se dá podívat dovnitř a určitě to za to stojí. Interiér je krásně zdobený a podtrhuje monumentálnost celé stavby.
Směrem na západ od baziliky, na konci ulice lemované mixem historických a moderních staveb, vykukuje budínský hrad. Na pobřeží Dunaje stojí mimo jiné historická budova akademie věd, řeku překlenuje řetězový most a na druhém břehu se tyčí pahorek s citadelou. Rozhodl jsem se vydat směr citadela a hle, po cestě se objevují další skvosty jako historická tržnice s ovocem a zeleninou či kostel ve skále.
Druhý den jsem se soustředil na oblast budínského hradu. Při procházce celým rozlehlým komplexem jsem se náhodou ocitl při výměně stráží. No.. to co se děje na pražském hradě je výměna stráží, toto bylo něco mezi přehlídkou a akrobatickým vystoupením, jsem rád, že jsem se k tomu přichomýtnul. Po celém městě se pak nachází nepřeberné množství různých kostelů, které by člověk mohl obcházet celý den. Třešničkou celé mé návštěvy byl podzemní nemocniční komplex nacházející se v hradním návrší. Byl příjemnou změnou oproti hradům a kostelům ale také teplotním osvěžením v parném dni. Celá expozice je tvořena dobovými předměty a doplněna voskovými figurínami personálu a pacientů. Poněkud absurdně pak působí podzemní místnost, do které byl po dílech přenesen a zde znova sestaven vrtulník Mi-2.
Poslední atrakcí, kterou jsem navštívil, bylo muzeum teroru. Zajímavá byla především budova samotná, a to zejména její podzemí s kobkami pro zadržené a popravčími místnostmi. Expozice nebyla až tak záživná, našly se zajímavé úseky, ale celé to bylo degradováno nedostatečným zásobením papíry s anglickým výkladem, které více než v polovině místností chyběly.
